Pozdravy z poza velké louže

Holubí pošta mi dnes přinesla milé překvapení- pozdrav z Jů-es-ej pro všechny atlety a atletky SK Přerov (a nejen pro ně) od naší výborné běžkyně Marti Bařinové. Celý dopis je vložen v článku níže, no rozhodně je co číst. I já tímto Baři zdravím a přeju mnoho dalších úspěchů a zážitků. 

Milý oddíle, i když už si možná nepamatujete na tu běhalku, která pořád kroužila kolem stadionu, já na SK Přerov vzpomínám i za mořem. Nemyslete si, že už je ze mě namyšlený Amík a nepíšu! Jen jsem stále ještě jako ve snu a nestačím se rozkoukávat a otáčet – a přitom za pár měsíců už letím domů.

Jsem sice rozený optimista, ale nepřeháním, když napíšu: Lincoln a všechny lidi v Nebrasce jsem si od prvního týdne zamilovala. Měla jsem ohromné štěstí na teammates, na které jsem narazila, a rozhodně se sem chci po prázdninách vrátit.

Pamatuji si první týdny, přes 100 stupňů Fahrhenheita, spousta vyřizování, docela nový systém ve škole a do toho běhání ve skupině 12 holek every single mile! Mé teammates mi ale rychle pomohly se se vším poprat a brzy jsem potkala i další Češku, takže mám hned dvě adoptivní rodiny! První obědy v jídelně pro sportovce byly dosti vtipné. Když jsem byla poprvé „pozvána“ ke stolu track teamu, připadala jsme si jako v trapném filmu z americké střední, kde sedí u jednoho stolu blondýnky a fotbalisti a u druhého outsideři. Ale to bych byla nespravedlivá, kamarádi jsou všichni a lidé v teamu jsou si zkrátka nejbližší. Díky častým párty a football games jsem mezi ně zapadla rychle i já, a nemohla jsem spadnout mezi lepší bandu, doslova si připadám jako doma (už i říkám, že letenku zpět domů do Lincolnu mám koupenou na tehdy a tehdy!)

Teď ale k suchým faktům (které jsou vlastně docela exciting): americké university maximálně podporují sport a Nebraska je stát, kde je doslova NIC. Je to placka bez lesů, řek… a jediný přírodní živel je vítr, ale ten tedy stojí za to! A zima byla fakt krutá, já to nazývám „Holy Russia“ a to nepřeháním. No a proto, že tady lidé nemají nic, jejich zájmy se upínají ke sportu, na prvním fotbalu bylo 85 555 diváků (a to nechtějte vědět cenu lístku), města jsou během sportovních zápasů mrtvá – a všechno to šílenství je good for me, protože škola má peníze a může atletům zaplatit stipendium. A nejen to, máme v podstatě takový náš hrad, přímo ve fotbalovém stadionu, zde je jídelna výhradně pro atlety (Tolik výborného jídla pohromadě jsem ještě neviděla. Dobře, možná na MSJ?  – Což je pochopitelně docela nebezpečné, takže už svůj přístup trochu omezuji, abych nakonec neskončila ve vrhačském kruhu.), studijní místnosti (Hlídané bachařem s povinnými studijními hodinami – musí ty fotbalisty a wrestlery nějak přinutit se učit. Pro cross-country team to neplatí, máme výjimku, protože jsme v celých Státech nejlepší, co se týče průměru. Nicméně stejně tam právě náš team tráví nejvíce času, v podstatě celé noci a neděle.), počítačové místnosti, landing s energetickými svačinkami, posilovny, fyzioterapii, zkrátka když nejsme ve škole nebo na tréninku, vše co potřebujeme k životu, se nalézá zde… Malá daň v podobě nedělního semináře nazvaného „Life skills“ pro nově příchozí se nějak přežije (hlavně, když jste cizinec a když se vám nechce poslouchat, prostě přestanete překládat), ale to je co se týče vymývání mozku vše.

Co se týče výuky, zkrátka americká výška je jako česká střední, musíte studovat i to, co je vám k ničemu (já mám třeba po třech letech matiku), dostáváte denní domácí úkoly, profesoři nemají respekt a studenti vychování. Ale má to i své výhody, vše je praktičtější a přehledně zorganizované. Atleti jsou tady uctívaní (sice ne tak jak fotbalisté a baseballisté, ale stále dost) a všichni na kampusu chodí v teplákovkách šedočervených barev – HUSKERS. Toto jméno našich týmů pochází z „CORNHUSKERS“  doslovný překlad: „Loupači kukuřice“ (nejdůležitější zemědělské komodity). Původně jsme byli „Bug-eaters“ (žrouti brouků, což po mé podzimní zkušenosti je snad ještě výstižnější – brouci a obrovské kobylky mě děsily denně nejen na cestách, ale i v pokoji). Každopádně, vzhledem k tomu, že předměty nejsou náročné a moje stipendium mi umožňuje jen omezený počet hodin (Nezaplatila bych ani jeden kredit na semestr!), mám dost času a můžu i pracovat v archivu universitní knihovny – moje vysněná brigáda.

A jak se peru s běháním? Upřímně: poprvé v životě mám radost ze závodění! Asi proto, že všechny závody beru jako zkušenost, odměnu za tu dřinu a nemám od sebe žádná očekávání. Ono se totiž těžko člověku stanovují cíle, když na startu šestikilometrového krosu máte 250 holek, které jsou všechny schopné zaběhnout trať v rozmezí 2 minut… Na podzim jsem takových závodů běžela asi 6 (v Oklahomě, Nebrasce, Wisconsinu, Illinois, Indianě, Arkansasu). Cross-country je týmový sport a náš dvanáctičlenný tým se vždy navzájem skvěle podpoří. Já tohle outdoor běhání mám raději než dráhu, takže jsem si závody vyloženě užívala. Vždy jsem se těšila na spánek v posteli čtyřhvězdičkového hotelu a mé nadšení nezkazil ani fakt, že jsme museli v pět nebo šest ráno vstávat na rozklus a dokonce ani 8 hodin cesty autobusem v pátek v 6 ráno tam a ihned po náročném závodě zpět. Krajina se za tu dobu ani trošku nezměnila, při pohledu z okna jsem na těch planinách jasně viděla cowboye a indiány rajdící po prašných cestách. Největší radost jsem ale měla, když jsem potkala další dva české běžce, kteří běhají za jiné US univerzity! Všichni tři máme podobno, pozitivní dojmy. Indoor season je jiná, cestování s celým track teamem je neskutečná legrace a vzhledem k tomu, že naše univerzita má jednu z nejlepších hal, často jsme ani nikam nejezdili a měli závody doma. Pro mě sezóna nezačla nejlépe, protože jsem se od listopadu potýkala se stress-reactions na lýtkách a přes vánoce nemohla běhat vůbec, protože mě v Kanadě srazilo auto (Nebo jsem já srazila auto?) a trvalo mi tři týdny, než jsem to rozchodila. Na tu hrůzu jsem mohla být ráda, že to dopadlo takhle. A na tu bídu co se týče přípravy, můžu být víc než ráda, jak jsem se ke konci sezóny rozběhala! Začátek fakt bolel. Ono se těžko člověku vrací do objemu 100 km týdně po třech týdnech odpočívání. A vzhledem k našim objemům se není čemu divit, že člověka pořád něco bolí a omezuje v plném tréninku. Nejsem ale rozhodně sama, a tak si nestěžuji. Snažím se využívat našich terapeutických možností a regenerovat. Nejpopulárnější regenerace je zde ice, led se zkrátka dává na všechno! A aby ho nebylo málo, po tréninku naskáčeme do ledového bazénku a na večeři si ještě všichni nasypou do poloviny sklenice ledové kostky! (Pokud si nedají raději Chocolate milk, které tu fakt frčí!! Nikdy jsem nepila tolik kakaa jako zde.) Ta voda pak chutná mnohem lépe, ale tomu my asi neporozumíme (Já většinou vypiju 3 hrnky horkého čaje).

Za pár dní mě čeká outdoor season a už se docela těším na náš první výlet (teda, já tomu říkám výlet a raději si to nechám pro sebe) do Stanfordu v Californii. Závod je obsazen nejlepší konkurencí a tak už účast je úspěch. Doufám, že počet závodů se mi na jaře podaří udržet na rozumném množství, ať se zcela neodvařím, a trénovat je taky potřeba! Naše výběhy za město jsou sice maximálně únavné, ale krásné a také s trenérem je rozumná domluva. Je to už starší pán s miliony zkušeností (vlastně mi věkový průměr trenérů připomíná náš svaz, vlastně je ještě vyšší), který měl jít před pár lety do důchodu, ale prostě svou práci miluje. Když není na trénincích, píše plány a tabulky a žena (mají výborný vztah) se mu mezitím odstěhovala do jiného státu, protože se zde nudila, počká tam na něho. Mně především vyhovuje, že kolem ničeho nenadělá moc řečí a cavyků. A má běžecká skupina? Nejlepší! Pravda je, že americký středozápad je hodně konzervativní, silně nábožensky založený a lidé jsou spíš takoví maloměstští až vesničtí, ale myslím, že právě díky tomu jsou všichni tak přátelští a ochotní, až naivní (v obchodě se vždy ptají, jak se člověk má, s čím potřebuje pomoci, vše je no problem a okradení nebo podvodu se bát člověk rozhodně nemusí). Ale já jsem za to moc ráda, vím, že kdykoli potřebuji, mám hned několik přátel, na které se můžu s čímkoli obrátit a před kterými se nemusím stydět ….

Držím všem palce do blížící se sezóny a přeju vám, abyste potkali štěstěnu tak jako já a nebáli se chopit příležitost za pačesy. Věřím, že  když ke zkušenostem přistoupíte s optimismem, vrátí se vám to! Good luck a těším se na vás v létě!

Baři

Nepřehlédněte

           

 

     

 

 pokyny k odjezdum

 

 Dres na cestách

© 2010-2024 Atletika SK Přerov. Všechna práva vyhrazena.