Bang! Vedle! Dávám si pivo! Tak taková i jiná hesla se nesla v posledním srpnovém týdnu Horní Bečvou, kde na chatě Unigeo poblíž přehrady trávila své soustředění naše přípravka a mladší žactvo. Letošní soustředění nebo chcete-li tábor s atletikou se nesl v duchu divokého západu a karetní hry Bang! a podle reakcí zúčastněných se jednalo o velice vydařenou akci. Ostatně jako vždy. :-)
DEN PRVNÍ - NEDĚLE
A protože nepořádáme soustředění první rok a svoje dětičky moc dobře známe a víme, že i velká zátěž je pro ně málo, byl program pořádně nabitý. A jak jinak začít než rozřazovací hrou hned první den po obědě. Ale jak ji udělat, aby to nebylo pořád to samé dokola? Ha, nápad! Rozvěsíme po lese cedulky se jmény i stanovištěm, kam se má dotyčná osoba dostavit. Mladší děti měly své cedulky pochopitelně blíž než starší. A ti nejstarší je měli ještě dál než je samotné napadlo, a tak jim nezbývalo než nakonec spojit síly a hledat společně. Jediný Davča se jich nějak nechytl a pak ještě dlouhou dobu bloudil sám po lese a marně hledal, až nakonec Koňas musel vyhlásit konec soutěže.
Mezitím se u různých stanovišť seskupila všechna družstva a obdržela první zašifrovanou zprávu soustředění (ano, letos se nejen běhalo, ale i šifrovalo do padnutí). První šifru si můžete lousknout taky a nebojte, je vážně jednoduchá. :-) YNLEDÍJ OD ETŽĚB ÉNELŠYMYV TÍM ETEDUB OT ŽA – ÍNĚDEŘTSUOS ÉLEC ORP KIŘKOP ÝVOJOB A AVTSŽURD VEZÁN ETELSYMYV IS MÍTAZ – ÍNVRP ÁRÍBYV IS ZĚTÍV – OHÍCUODEV OHÉVS ETEREBYV IS ETÍTSÍMU ES KAJ OHOT ELDOP A MENAL ÍNÁVOHATEŘP V ŽĚTOUS EDUB ĚNIČAVS OP – OHÍCOUDEV INA YKTÁŠ INA ETJEDELHEN MÍTAZ – INHCIŠV YDAT ETSJ ATAČVĚD ĚVD OHOT Z A TSEŠ EJ YDAT SÁV DUKOP – OVTSŽURD EŠAV ORP AVÁRPZ
A jak pravila zpráva, tak se i po svačině dělo. Bylo to vskutku napínavé a protože pršelo, museli jsme se chtě nechtě raději schovat dovnitř. Ještě, že je na Unigeu dlouhá chodba a vše se v klidu a pohodě zvládlo. Po večeři jednotlivá družstva vyráběla své vlajky a představila nám svá jména i pokřiky (družstva jsou uvedena podle pořadí v odpolední „zašifrované“ hře).
Zuzaníci (modří) – Bedy
Zuzaníci, Zuzaníci, všechny hry vyhrajou, pak se tomu zasmějou!
Kaktusy (bílí) – Koutňa
Kaktusy jsou nejlepší, bodnou každého na konci. Kaktus prostě bodne!
The Anonyms (černí) – Koňas
Anonyms maj se blaze, rozplácnou vás na podlaze!
Plamínci (červení) – Kajsa
Plamínci, Plamínci, nakopnou vám zadnici!
Dráčci (žlutí) – Bob
Dráčci vyletí a všecho to rozdrtí!
Troll Team (zelení) – Barča
Trollové jdou, jdou, jdou, pro výhru si doběhnou,Trollové jdou, jdou, jdou, všechno vyhrajou!
DEN DRUHÝ – PONDĚLÍ
Hned další den dopoledne následovala zkouška psychické odolnosti našich dětí. Opět jsme něco rozvěsili po lese, ale tentokrát ne jména, ale čísla. A úkolem dětí bylo postupně hledat a lepit na své závodnické kartičky čísla od jedné až do třiceti, která byla náhodně rozvěšená po lese. Někteří to vzdali hned zpočátku a hledali raději hříbky, kterých bylo v okolí požehnaně. A jak řekla jedna z maminek, „náš Honza najde hřiby i tam, kde nikdy nerostly.“ Mimo to byla hra náročná i fyzicky, přeci jen se nehrálo na rovince, ale běhalo se do kopce, z kopce, z jednoho konce lesa skoro až na druhý.
Po odpoledním klidu (interně nazývaném jako odpolední hluk) už na děti čekala vytyčená trasa letního biatlonu. Nemohli jsme se nejdříve shodnout, kolik kilometrů bude pro tu drobotinu optimálních, nakonec však vyhrála varianta 3 km pro mladší polovinu a 4,5 km pro starší (hezky nám to letos vyšlo a v každém družstvu byli dva starší a dva mladší chlapci a jedno starší a jedno mladší děvče). Po každém okruhu se děti na malou chvíli zastavily na střelnici, kde podle hesla „šiška – kanál – strom“ házely. Buď a nebo. Buď trestné body nebo ne. To je jednoduchá rovnice úspěšného či neúspěšného hodu na strom. Kdo měl odzávoděno a posvačeno, vyzkoušel ještě přesnost svých střel při záchrance.
Po večeři následovala vedoucími oblíbená a mnohými dětmi neoblíbená soutěž Talent Horní Bečvy 2014. A jaké byly letos disciplíny? Po tradičním představení sebe sama a volné disciplíně následovala módní přehlídka ve stylu Divokého západu, dále děti předvedly svou kreativitu v disciplíně „kulinářská specialita pro Koutňu“ a s radostí si zasoutěžily také v pojídání Tatranky na čas. Odborné porotě se nakonec po bouřlivé diskuzi podařilo najít dva nové talenty – Verču Plevovou, která moc hezky zpívá, a Aďu Houšťavu, který všechny okouzlil svými triky s jojem.
DEN TŘETÍ - ÚTERÝ
Předpověď na úterý se meteorologům do puntíku vydařila, což nás moc nepotěšilo – pršelo od rána do večera takřka bez přestávky, takže nám nezbylo nic jiného než zvolit „indoor activities“. Ale to vůbec neznamená, že to byla pohodička. :-) Dopoledne všichni soutěžili v sumo zápasech a ihned po obědě jsme před děti předložili Bobův výtvor, a sice o poznání náročnější šifru než tu první. Šifrování bylo týmové a o body do CTH (celotáborové hry). Děti nám udělaly radost a s šifrou si lámaly hlavu opravdu dlouho - ač spolupracovala i některá družstva mezi sebou, bez nápověd by se jen těžko vůbec hnula z místa. Po hodině se už některým začalo kouřit z hlavy a my se skvěle bavili. A to bylo radosti, když Vítek šifru prolomil! Přesně podle vyluštěného zadání začalo družstvo Plamínků prohledávat jídelnu, až pod jedním stolem našli kartu Bang a nějaký papírek. Ou jéé, další šifra! Jako Koutňo, to myslíte vážně? … ale ta už byla opravdu jednoduchoučká a za chvíli leželi všichni Plamínci v jídelně na zemi a za odměnu získali spoustu Valašských grošů. A protože venku ještě stále pršelo, zvolili jsme po svačince oddychovou hru s kostkou v jídelně.
Ale co to? Že by přestávalo pršet! No tak to hurá ven a před večeří stihneme alespoň záchranku! A po ní? No přeci první partička Bangu, toho, o co na soustředění hlavně běželo. Nějaké karty už každé družstvo stihlo posbírat, pivíčka (nebo-li životy, které mohli získávat jednotlivci za westernovou obdobu ulovených Bobříků) už taky nějaká měli a tak se šlo na to. Podle daných pravidel na sebe družstva útočila vystřelenými bangy, hozenými noži, přijeli Indiáni, někdy se uhnout stihlo, jindy rána stála družstvo život. Mezi hráči kolovala také „3D technologie“ aneb téměř opravdový dynamit. Ti, kteří ve hře umřeli, ztratili jeden bod v CTH a ti, kteří naopak přežili, se o jeden bod posunuli vpřed. A tak to bylo skoro každý večer.
Noc byla ještě mladá a venku se vyčasilo, a tak jsme vyrazili ven. Bude stezka odvahy? Ale kdeže, jen noční pašeráci! Výborná týmová hra. Pašeráci pašovali okolo budovy, kde vždy bylo poschovávané jedno družstvo a snažilo se pochytat co nejvíce pašovaného materiálu. Nejúspěšnějším pašerákem se stala Pavča, která přes hranice přenesla nejen nejvíce ze všech, ale dokonce téměř stejně jako některá družstva!
DEN ČTVRTÝ - STŘEDA
Ani ve středu ráno nebylo počasí moudřejší, a tak následovaly „indoor activities vol. 2“. Jednotlivá družstva proti sobě sice hrála tak obyčejnou hru jako je pexeso, ale nejprve si k němu musel každý doběhnout/ doskákat/ doplazit se … na vzdálenost asi 15 metrů a zpátky. Vysilující. Že by ty malé ušmudlance konečně aspoň trochu začaly bolet nohy? Alespoň to tak vypadalo, když si v následujících dnech nemohli pořádně dřepnout. :-)
Odpoledne se už konečně vyčasilo a i když byla pekelná zima, mohli jsme vyrazit do lesa. V uplynulých dnech se i tam asi pořádně střílelo a bojovalo, všude se totiž válely končetiny, hlavy, těla i oči indiánů, černochů, bělochů a žluťochů a naše děti neměly nic lepšího na práci než to všechno začít sbírat a ještě to nosit Koutni na výkup. Hra jako lusk, důležité bylo hlavně rychle a vytrvale běhat a taky mít zvládnutou taktiku (tu brilantně zvládl například samojmenovanný šerif Martin Kadala). Po večeři jsme trochu hazardovali – Bingo byl ještě slabý odvar, ale oblíbené sázky při karetních hrách, piškvorkách a nebo kostkách, ty se jako každý rok staly výdělečným podnikem pro leckteré malé hazardéry.
DEN PÁTÝ – ČTVRTEK
Deště byly definitivně za námi, sluníčko začalo opatrně vykukovat a teplota pomaličku stoupala vzhůru. Tak to je jasné, to je ten pravý čas na celodenní výlet! Aby to nebyla nuda, rozhodli jsme se nejít takovou tu klasiku Pustevny, Radhošť, Martiňák… tam už jsme přeci byli. Všichni nesměle hádali, kam je vlastně tím autobusem vezeme, až to nakonec rozhodl řidič, když prostě na Bumbálce zastavil, že dál už nejede. No tak jo teda. Popošli jsme s dětmi pár set metrů, pořídili společné foto na státních hranicích a seznámili je s tím, co se bude dít. Starší poloviny družstev dostaly každé mapu a v intervalu pěti minut byly vypouštěny směrem k Horní Bečvě. Někteří znalci mapy měli keců plnou chalupu, že je to nuda, 11 kilometrů, furt rovně po hřebenu a pak se jen sejde dolů, navíc je to za světla a ne v noci. No prostě pohoda lesní. Ale třeba Trollové to viděli jinak a šli na to po svém. Jedenáct je nuda? Tak si to prodloužíme! A nezajdeme do Velkých Karlovic? A vůbec, kam spěchat, času máme dost… Na chatu nakonec dorazili poslední s odstupem téměř hodinu a půl, i když na trať vyráželi jako první. :-)
Zadní skupina čítala mladší poloviny družstev a většinu vedoucích. Skupina to byla značně roztrhaná, někdo byl moc rychlý, někdo zase nestíhal ani pomalé tempo. Zprvu jsme na sebe čekali, ale kdesi za pramenem Rožnovské Bečvy se to změnilo a pole se protrhalo. Kajsa s Koňasem a částí dětí šli rychleji a vzadu se loudal zbytek s Barčou, Bobem a Koutňou. A vida, ostružiny! Bob s Ellčou od nich nebyli k odtržení a tak se po chvíli přidala i Koutňa. Během důkladného obírání keře jsme z dohledu ztratili i zbytek zadní skupiny a než jsme se ještě vyfotili a napásli u dalších keřů, nabrali jsme výraznou ztrátu, pro nás ale smazatelnou, neboť jsme šli poměrně svižně. Tam za tou zatáčkou je dojdeme! Ne, tak za další… ale stále nic… Bylo nám to divné, už jsme scházeli kopec nad Horní Bečvou a nikdo stále na dohled, že by tak zrychlili? Závěr trasy jsme si zvolili po svém přímo dolů po sjezdovce a dále kolem hotelu Kahan a přehrady. Došli jsme na chatu, kde nás uvítali téměř všichni soustředníci a k našemu překvapení jsme zjistili, že ostřílená táborová vedoucí Barča zapomněla s těmi nejmenšími dětmi na Beneškách odbočit na modrou a pokračovala dále po hřebenu. Tak proto jsme je nikde neviděli! Ani jsme nemohli, přišli o poznání později ucaprtaní a celí šťastní, že už jsou zpátky na chatě.
Jelikož byl výlet v zásadě nudný a nikoho po něm ani nemohly bolet nohy, byl večerní karneval jasnou volbou. Tož sa eště vyhópáme, ne? Odsunuli jsme stoly ke zdem a jídelna se zaplnila roztodivnými postavičkami, které na Horní Bečvu cestovaly mnohdy z pěkné dálky. Hemžilo se to tady piráty, pohádkovými postavami, zvířaty a dokonce i psí granule tančily. Přijel také známý věštec Vlastík Plamínek a jeho kolegyně Jolanda, oba z EZO.TV. Chcete-li znát svou budoucnost, volejte 906 70 11 11, Vlastík vám ji zodpoví.
Jak hodina pokročila, postupně všichni masky odkládali a pokračovali jsme diskotékou pod taktovkou DJ Horse.
DEN ŠESTÝ – PÁTEK
V pátek dopoledne nadešel čas na oblíbenou hru – Latrínu. Většina ji znala, ostatní se ji rychle naučili a někteří běhali tak rychle, že jim hajzlbába Koutňa ani nestačila počítat nasbíraná „hovínka“. :-) Ještě nám před obědem zbylo něco málo času, a tak jsme vyhlásili memorovací hru Obrázkový závod. Ale nějaký divný, ne? Jen visela kolem chaty spousta obrázků a všichni se procházeli jak na lázeňské kolonádě. Po necelých třech hodinách jsme paměť dětí vyzkoušeli. Ve družstvech zapisovaly celý dlouhý seznam obrázků a všem se to až na jeden nebo dva kusy podařilo. Tedy kromě bílého družstva Kaktusů, kterým chyběl jeden mozek. V odpoledním klidu jsme totiž byli svědky dramatického odjezdu Viky Koláčkové na rodinnou oslavu. Koutňa se nemínila smířit s odjezdem členky svého družstva, a tak ji za pomoci Barči a některých dětí nekompromisně přivázala k židli. Ale pan Koláček nás přelstil, naložil si Viky do auta málem i s tou židlí. :-)
Na hru, na kterou jsme se jako vedoucí velmi těšili, nadešel ten správný čas právě v pátek odpoledne. S mapou už byli všichni alespoň trochu po včerejším putování seznámeni, a tak se šlo na věc. Šest stanovišť v přilehlém okolí už bylo připraveno, křížky na mapách také, a tak mohl zaznít pomyslný startovní výstřel. Kdybychom jenom věděli, že někteří budou mít problém na mapě najít i naši chatu (jednoduše lokalizovatelnou v blízkosti hráze), pustili bychom je hned jako první. Z jednoduchého orientačního závodu se tak pro některé stal téměř celoodpolední výlet, pro jiné pohodová záležitost na půl hodinky. Když někteří nepřicházeli ani po dvou hodinách, vytvořili jsme několik pátracích jednotek, nasadili oči na šťopky a vyrazili do terénu. Měli jsme štěstí, pátrací skupina Vítek, Davča a Koutňa byla úspěšná a potkala všechny pohřešované jedince už po pár minutách. Nejprve jsme narazili na Dana, který si vytvořil vlastní trasu (s nadsázkou znázorněnou zde), a poté i na trojici Verča Plevová, Davča Hastík a Vojta Karlík. Ufff. U potoka jsme se potkali s další pátrací skupinou, hledaní závodníci si zapsali průchod kontrolou do mapky a vyrazili jsme zpět na Unigeo. Ale ne po té krásné „lesní dálnici“, nýbrž po stopách vítěze závodu Vítka. Běhat umí, vyznat se v mapě taky, jen ty znalosti místního terénu by si měl ještě doplnit. Nejdříve jsme se šplhali po svahu nahoru, po chvíli zase zpátky dolů, kousek mezi stromky, přebrodili jsme potok a nakonec po asfaltce došli až na chatu.
Večerní program bavil jak děti, tak hlavně Koňase. Po partičce Bangu se jako již po několikáté konala dražba, ale ve velkém stylu, vydala totiž za celovečerní zábavu. Dražily se sladkosti, přívěšky, machršňůry a všelijaké další reklamní předměty. Sotva děti ulehly do postýlek ve svých saloonech, začala Barča hecovat noční hru. Setkala se s velkým nesouhlasem, ostatní vedoucí stezku odvahy rázně odmítli. Barča ukecala alespoň Koutňu (s čímž neměla mnoho práce) a krátce před půlnocí jsme postupně začaly budit děti. Rychle vstávat, pořádně oblíct, s sebou baťoh, pití, plyšáčka, pláštěnku a jdeme, hlavně rychle, už musíme jít! A kam? A proč? No navymýšleli jsme si toho hodně, jednu variantu pravděpodobnější jak druhou. :-) Některým zářily oči štěstím, jiní dávali odpor najevo různými způsoby – brečeli, vztekali se, nadávali… prostě houby dobrodruzi. Dovedly jsme děti opodál do lesa a Barča sdělila pravý důvod naší výpravy – bude se spát v lese! Rozdělejte si pláštěnky, lehněte a spěte, rozkaz zněl jasně. Kdo nevěřil, brzy uvěřil, ony to asi opravdu myslí vážně, tamten už leží…
Po chvíli lesem zaznělo: „Děcka vstáváme, to byla sranda, jde se zpátky!“ Pro některé poslední kapka, sprostá slova se ozývala a naštvaní byli i ti, co byli zpočátku nadšení. „My jsme mysleli, že tu vážně budeme spát, už jsme usínali, my tu chceme zůstat!“ Člověk se těm malým atletům vážně nikdy nezavděčí. :-) Když už jsme byli venku, vzali jsme to na chatu procházkou kolem sjezdovky a hotelu Kahan, cestou jsme si zpívali a u přehrady nemohla nezaznít oddílová hymna. Když být členem SK Přerov, tak jedině hrdým a loajálním, takovým, který ctí patrona oddílu Záviše a uchovává v úctě jeho Sandál, který přináší atletům SK Přerov dlouhý a rychlý krok, mohutný odraz, silné svaly a pevnou vůli. (Sandál byl nedobrovolně věnován našemu oddílu samotným Závišem na Studnice festu 2007).
DEN SEDMÝ – SOBOTA
V sobotu dopoledne jsme se všichni odebrali do lesa, družstva si zbudovala své bunkry, do kterých si schovali jak vlajku, tak všechny šátky. Hrací území – celý les, hrací doba – neomezená. A jedem! Běhalo se, schovávalo do křoví, bránilo území, taktizovalo… Zuzaníci a Plamínci uzavřeli smlouvu o neútočení a vzájemné spolupráci a vzduchem kolovaly také další fámy, kdo s kým a proti komu.
Už během oběda začali kout vedoucí pikle. Sotva odložili vidličku, nabalili si Bob s Koutňou batoh plný fáborků, „mlíka“, připínáčků, úkolů a dalších pomůcek. „Vyražme raději hned, trasa má asi šest kilometrů, než to naznačíme, to bude akorát, abychom mohli ve tři hodiny vypustit děti na trať.“ A tak jsme vyrazili po zelené nahoru na hřeben. Na asfaltové cestě jsme ještě vyznačili sprejem veliký nápis „Pozor, děti!“ (měli jsme o ty naše drobečky strach) a ve strojovém tempu pochodovali, věšeli fáborky a sem tam připli nějaký úkol. Asfaltová cesta se táhla pozvolna do kopce a postupně se proměnila v lesní, až nakonec i prudké kamenité stoupání. Už přes hodinu jsme šli do kopce, když v tom volal Koňas: „My jsme tu trasu přeměřili znova pořádně a zjistili jsme, že jsme se sekli, má to deset kilometrů!“ Ouha, no snad to ty děti zvládnou, zkrátit to není kudy a i kdyby, už jsme byli příliš daleko a čas nás tlačil. Na Kotlové nás doběhla Kajsa, která v rámci odpoledního výběhu zkoumala záludnosti trasy. Věděli jsme, že start prvního závodníka se nekontrolovatelně blíží a zvýšili tempo. Jen tak z legrace jsme typovali, kdo a kde nás první doběhne a nemuseli jsme dlouho čekat, při seběhu do Horní Bečvy nás dohnal Franta. Zbývající úkoly jsme mu provizorně položili na zem, stejně jako o chvíli později Davčovi.
Závod se i přes svou délku setkal s úspěchem, což nás potěšilo nejvíce a zároveň namotivovalo do dalších let do obdobě dlouhých (či ještě delších) distancí. Ono to ty děti baví, neskutečné! Oni nefrflou, že musí běžet do kopce, jen sem tam někdo prohodil, že to bylo náročné nebo že je unavený. Ten den nás ale zklamaly paní kuchařky, a to velice. Vyhladovělým dětem i trenérům předložily na večeři zapečené staré rohlíky namazané máslem a pokryté salámem a sýrem.
A jak naložit s posledním večerem? No jasné, diskotéka a ještě před ní partička bangu, která začala být i zajímavá, neboť některá družstva byla doslova nabitá všelijakými kartami, které jsme jim i v posledních dnech schovávali různě po budově. Kdo měl oči na štopkách a hledal, ten měl velikou výhodu.
Na diskotéce jsme to jak se patří rozjeli a na největší hity poslední doby protančili podrážky. Sotva děti ulehly, začali všichni vedoucí hecovat Barču, co podnikne s dětmi dneska. Stezka odvahy byla nepřípustná, ale ještě nikdo neposbíral fáborky z dnešního závodu! To mlíko by tam zůstat nemělo, to je pravda… jdeme vzbudit ty větší, určitě se jim to bude líbit! Nakonec třináct odvážných a Barča s Koutňou pobrali své baterky a vyrazili vstříc novým zážitkům. Asi po dvou kilometrech začali někteří pofňukávat, že si jim chce spát a že si mysleli, že si z nich děláme srandu, že jdeme jen někam kousek a ne celý závod znovu. A my chceme jít zpátky! „Tož děcka, neblbněte, pojďte, nebuďte srabi,“ začal všechny hecovat Vítek. Franta byl vyloženě odhodlaný, že chce celou trasu obejít, Vítek ani Koutňa s tím taky neměli problém, ale nikoho dalšího se nám už přesvědčit nepodařilo.
Náš pochod byl zcela výjimečným zážitkem, i když ke konci už jsme byli „trochu“ unavení a těšili se na kutě. Únavu jsme zakrývali zpěvem oblíbené písně Svítí slunce nad hlavou doplněnou o vlastní noční sloku. Příchod na chatu byl přesně ve 2:50 hodin ráno. Ideální. Kluci ihned zamířili do svých saloonů, Koutňa ale před sebou měla další práci. Nějak záhadně se totiž už předchozí den ztratily všechny bílé papírky na ranní sběrací hru (doteď se nenašly), a tak bylo třeba je ještě nastříhat a pro pozdější ranní vstávaní také rozházet kolem chaty. Ufff, jde se spát.
DEN OSMÝ – NEDĚLE
Ráno všichni sotva mžourali a moc se jim na rozcvičku nechtělo, ale nakonec jsme všechen odpor překonali a vše zvládli. Ihned po snídani jsme odehráli závěrečný Bang! vyšperkovaný o možnost posunutí se v CTH za Valašské groše. A pak… to jako ještě bude hra? Cože? No jasně! Každé družstvo obdrželo mapku, na které bylo vyznačeno deset křížků, ovšem pouze na jednom z těchto míst byl ukrytý poklad. Startovalo se intervalově postupně od posledního družstva v CTH po to první. Bylo jen na každém z nich, kterým směrem se vydají, jak rychle poběží a kdo zvítězí v této závěrečné hře. A co bylo v pokladu? No přeci jako každý rok památeční trika a také šerifská placka.
Před obědem jsme ještě stihli vyhlásit závěrečné pořadí CTH a rozdat diplomy a jak jinak než sladké odměny. Pak už jen pojíst, rychle vše uklidit, sbalit a naskládat se do autobusu. Sotva se autobus rozjel, všichni ztichli a postupně začali zavírat oči. Je třeba přeci načerpat síly na přivítání s rodiči. :-)
DEN DEVÁTÝ – PONDĚLÍ
Hola, hola, škola volá! Naše soustředění je sice nenávratně za námi, ale do dalšího (alespoň pro ty starší) zbývá pouhých 54 dnů. Oujéééé!
