S krátkým zpožděním přinášíme podrobnou reportáž o dění z HMČR juniorů a dorostenců, které ve dnech 26. a 27. února hostila pražská Stromovka. Vyprávění Peti Mikuláčka čtěte níže. Přeji příjemnou zábavu. :-)
Poslední víkend v únoru se přerovská výprava ve složení Kája Běhalová, Alda Kácel, Peťa Mikuláček, Luke Pěček a paní trenérka Kolomazníková vydala na Mistrovství České republiky dorosteneckých a juniorských kategorií do pražské Stromovky. Závody začínaly už v sobotu ráno, a proto jsme jeli už po poledni v pátek. Sraz na nádraží byl ve 13:30. Nejspolehlivější osoba Luke dorazila nečekaně pozdě. Na nádraží byl velký ruch, nebylo pomalu ani kde stát. Paní trenérka byla trošičku nervózní, jestli něco náhodou nezapomněla.
Vlak přijel včas, nacpali jsme se na poslední volná místa. Čekala nás dlouhá cesta do hlavního města. Rozebírala se zajímavá témata jako například škola, takže o smích nebyla nouze. Cesta rychle uběhla a už jsme přestupovali na metro směr Dejvická. Ještě několik linek autobusů a už jsme stáli před halou. Zavírala se v sedm hodin, a proto jsme si museli pospíšit, abychom se stihli rozcvičit. Bylo to jen tak tak a z haly jsme odcházeli jako poslední.
A hledání našeho ubytování mohlo začít. Podle instrukcí jsme jeli pár zastávek autobusem, vystoupili jsme na Dejvické a dobrodružství začalo. Šli jsme do kopce mezi paneláky, pomalu jsme začali ztrácet síly, ale penzion nikde. Zamotali jsme se do nějakého sídliště, chtěli jsme se optat na cestu, ale nikde ani živáčka. Točili jsme se kolem vojenského komplexu Dukla Praha, ale stále nic. Místní penzion nikdo neznal. Po dlouhé době trenérka zavolala brněnskému trenérovi. Ten nás naštěstí nasměroval k penzionu.
Vybalili jsme si věci a hlad nás hned táhl někam na dobré jídlo, byla nám doporučena hospoda. Výběr byl klasický, takže si každý vybral, na co měl zrovna chuť. Překvapením bylo, když Lukemu donesli talíř a místo hranolek tam měl pořádnou porci zdravé zeleniny. I tak to všichni všechno snědli a šlo se pomalu nabírat síly na další den. Na pokoji ještě bylo pořádně veselo, když nám Luke vyprávěl příhody z dětství, ale to na jeho přání dál vyprávět nebudu. Byly ale hodně zábavné, a proto nás po celém večeru docela bolely břišáky ze smíchu. Nakonec jsme padli do postelí a po chvíli spali. Byl to náročný den.
Ráno nás probudil hlasitý budík. Nebylo moc času, a tak jsme se jen rychle upravili a pospíchali na snídani. Tam jsme spořádali poslední zbytky. Autobus odjížděl od penzionu, jeli jsme společně s brněnskými atlety. Před devátou hodinou jsme dorazili do haly Otakara Jandery na Stromovce. Moc času nezbývalo a tak se Lukáš i Kája a dokonce i Aleš museli jít rozcvičovat. Já jsem si mezitím vyhlídl s paní trenérkou místečko na sezení, pohodlně jsme si sedli a čekali, co se bude dít. První šel na věc Lukáš Pěček. Startoval v sedmé dráze druhého běhu. Běžel velmi dobře. Cíloval na třetím místě v čase 8,76 s, ale bohužel se o pár setin nedostal do finále a skončil na krásném, ale nepopulárním devátém místě.
Mezitím do dálkařského sektoru přivedli juniorky, což znamenalo, že další přerovská naděje Karolína Běhalová jde do boje. Hned prvním pokusem skočila 530 cm a na pár skoků se ujala vedení. Do finále šla ze sedmého místa, ale tam si o jednu příčku pohoršila a nakonec za výkon 530cm brala slušné osmé místo. Mezitím se běžel rozběh na 60m juniorů, v něm Aleš Kácel bojoval o finále a probojoval se z druhého místa v čase 7,21 s. Tím si utvořil nový halový osobní rekord a byl velice spokojený. Čekalo se už jen na jeho finále. Zanedlouho už byl zase v blocích, zase v první dráze. Finále zaběhl nepatrně pomaleji za 7,23 s, což mu stačilo na osmé místo.
S prvním dnem jsme byli docela spokojeni, bylo po poledni a už jsme byli hotovi. Vydali jsme se směrem do pražského centra se někam najíst. Nakonec jsme došli až na Václavské náměstí do KFC. Bylo tam tolik lidí, že si nebylo pomalu ani kam sednout. Velmi dobře jsme se nacpali. Valili jsme rychle na metro, přesně jsme ho stihli a ani jsme se nenadáli a byli jsme na Dejvické. Prošli jsme se a už jsme byli před penzionem. Na pokoji všichni okamžitě lehli do postelí a nikomu se už nechtělo nic dělat. Nakonec jsme se zmátořili a došli ke Káji a k trenérce na pokoj dívat se na televizi. Po chvíli nás to přestalo bavit a rozhodli jsme se, že půjdeme navštívit místní supermarket. Bylo to hodně do kopce, naštěstí jen kousek. Nakoupili jsme všechno možné, protože jídla není nikdy dost, a šli jsme zpátky na pokoj. To už bylo docela pozdě večer. Znovu jsme zapnuli televizi, asi dvě hodiny jsme se dívali na velmi vtipné filmy. Popřepínali jsme všechny programy.
Hektické ráno se opět opakovalo, slunce svítilo, autobus byl připraven k odjezdu a čekalo se pouze na nás. Narvali jsme se do už tak dost přeplněného autobusu. Naštěstí byla hala kousek, tak jsme se ani nenadáli a byli jsme tam. Nebylo moc času a tak se Mikulaj a Aleš šli rozcvičovat. Jako první běžel Aleš Kácel rozběh na 200 metrů. Byl favoritem běhu, ale bohužel dvakrát v zatáčce zakopl a bylo po nadějích, výsledný čas 23,35 nebyl tak špatný, ale na finále nestačil.
Mezitím se už v skokanském sektoru rozcvičoval Petr Mikuláček, byl totiž připraven trojskok. Hned prvním pokusem Petr skočil osobní rekord 12,33 m. Tímto si skoro jistě skočil pro finále, kam nakonec postupoval ze 7.místa, na kterém i zůstal, lepší výkon už totiž nepředvedl. I tak získal nejlepší umístění přerovské výpravy.
Hned po odzávodění jsme valili na vlak. Tak tak jsme stíhali, jídlo jsme nakoupili na hlavním nádraží a rychle do vlaku. Tam už všichni spíše pospávali, třeba Luke nad otevřenou učebnicí chemie, ostatní se sluchátky v uších. Cesta ubíhala rychle a než jsme si pořádně pospali, už jsme byli v Přerově. Tam byla výprava rozpuštěna, každý šel svou cestou domů. Myslím si, že to byl celkem vydařený republikový šampionát pro všechny přerovské atlety. Všem gratuluji k předvedeným výkonům přeji hodně úspěchů do budoucna.
