V pátek 25. března zahájila Martina Bařinová venkovní sezónu. V americkém Pao Altu se představila na trati 5km a rovnou překonala svůj vlastní přerovský rekord o celou půl minutu! Její čas 16:27,94 min je zároveň nominačním na červencové Mistrovství Evropy do 22 let, které letos hostí Ostrava. Martině patří obrovská gratulace. V článku níže si můžete opět přečíst nějakou tu "omáčku" a Martininy postřehy z USA.
Dobrodružný trip do Stanfordu
Minulý víkend jsem běžela své první závody na dráze– do Stanfordu jsem se moc těšila, všichni mi říkali: „You will love it, it is so beautiful! The weather is always nice…“ Takže samozřejmě, že když jsem tam jela celá natěšená, narazila jsem na nejdeštivější období, co kdo pamatuje.
Unavení z brzkého vstávání jsme ve čtvrtek po našem běhu (já zápasím už přes týden s puchýřem na chodidle, takže jsem si krásnou zelenou scenérii kolem kampusu ani nevychutnala) jsme se poprvé vydaly s celým teamem do města, které připomínalo italská městečka, jak úzkými ulicemi, tak stylem domů. Mé teammates ovšem nejvíc zajímal obchod se sportovním oblečením lululemon (Pokud speluji špatně, sorry, mě to moc nebere…). Já jsem ochotným prodavačkám vysvětlila, že nesnáším nákupy a otevřela si knížku. Večeře v krásné restauraci už byla lepší!
Ovšem má nálada byla pod bodem mrazu, protože jsem nenašla svou peněženku, večer jsem prohlédla všechna svá zavazadla ode dna až po poslední kapsičku, ale zkrátka tam nebyla. To mi nedalo spát a tak jsem od brzkého rána v pátek strávila den telefonováním na letiště a do svých bank, hovořením s hloupým robotem a záznamníkem a zkoumáním svých internetových účtů – závod byl to poslední, na co bych myslela, měla jsem jen vztek sama na sebe! A pak, světe div se, pár minut před odchodem na dráhu na mě má peněženka vykoukla z postele. Jak jsem hloupá, říkala jsem si, ale ulevilo se mi a mohla jsem jít do závodu s lehčím srdcem. Můj závod se běžel v 7 večer, což pro mě bylo jako 9 nebrasského času, ale kupodivu jsem byla zcela čilá– no vlastně to není takový zázrak, po čtyřech hrcích kávy a čaje! Jak je mým zvykem, málem jsem nestihla přiběhnout na startovní dráhu, ale vzhledem k tomu, že nás běželo asi 30 v mém běhu (150 celkově), chvíli trvalo, než nás všechny seřadily. Začala jsem dosti nešikovně z posledního místa, ale postupně se mi podařilo dotáhnout první skupinku a nakonec finišovat na druhém místě. S časem jsem byla spokojená a ani nevím, jak jsem se tam posunula. Jsem ráda, že i trenérovi to udělalo radost. Do hotelu jsem dorazila před půlnocí, po shlédnutí závodů a svých kamarádů. Další den proto vstávání na ranní 13 mil dlouhých běh nebylo nejlepší, ale pokud jsem něco chtěla mít ze zbytku dne, zkrátka jsem to chtěla mít za sebou– takže mě ani prudký déšť nezastavil. Zbytek dne jsem se svou teammate strávila zmrzlá pobíháním na dráhu, povzbudit kamarádky, do hotelu, do kavárny, na dráhu… Zkrátka mé nohy byly úplně zničeny po celém víkendu. A tak mě předpůlnoční návštěva vířivky v sousedním hotelu opravdu nadchla– nehledě na společnost mírně úchylných vrhačů a doktorantů jazykovědy– docela zajímavá kombinace.
Tím ale noc nekončí– sotva jsem se zavrtala do postele a usnula po náročném dni, vzbudil nás požární poplach a vyhnal z budovy. Nnaštěstí nehořelo doopravdy. Nicméně pouhé čtyři hodiny spánku nebyly dobrým začátkem pro nedělní let domů do Lincolnu… Ale já byla šťastná, že jsem výlet přežila, zaběhla slušný závod a měla peníze, abych koupila pár suvenýrů kamarádům. Zkrátka ani v Americe není vždy vše sranda a bez problémů, ale konec dobrý, všechno dobré!
Dres na cestách:
