Sledující našich sociálních sítích určitě zaznamenali, kam se na posledních několik týdnů vytratila vytrvalkyně Michaela Brtníčková. Bylo to za teplem a skvělými tréninkovými podmínkami, do vyhlášeného běžeckého střediska v keňském Itenu ležího v nadmořské výšce 2300 metrů, kde se Míša připravovala na nadcházející sezónu. V Keni strávila 6 týdnů a po návratu domů pro vás připravila zajímavou reportáž, kterou vzhledem k rozsahu vydáváme ve dvou dílech. Ten první přiblíží zemi jako takovou, druhý se zaměří na sportovní stránku.
O POČASÍ
Hodně lidí se mě ptá, jak je to v Keni vlastně s počasím, tak musím říct, že momentálně oproti ČR zlaté a to byl vlastně i ten hlavní důvod, proč jsem tam byla. Přes den je tam vždy okolo 20-25 stupňů, ale tím, že je člověk na rovníku, tak pocitově na sluníčku bylo i 30 stupňů a na noc se vždy ochladilo na nějakých 15 stupňů. Taková tradice tam byla, že většinou na večer začalo pršet, ale to už nikomu nevadilo, hlavní je, že nepršelo přes den.
Zajímavé je, že to tam mají s ročním období obráceně. Když je u nás zima, u nich je léto a naopak, avšak u nich v zimě je i tak kolem 11-15 stupňů. A další zajímavost, co určitě stojí za to zmínit, je východ a západ slunce. Sluníčko tam totiž celoročně vychází a zapadá ve stejnou dobu a to okolo 6:30 a 18:30 a není to jak u nás, že by například stmívání trvalo půl hodiny, ale tam to slunce zapadne ihned, takže například v 18:30 je ještě světlo a v 18:40 už je naprostá tma.
O NADMOŘSKÉ VÝŠCE
Nadmořská výška je ta hlavní věc, kvůli které tam všichni běžci jezdí, dále samozřejmě počasí a motivace všude okolo. Byla jsem tam v 2300 metrech nad mořem a pro vysvětlení pro ty, kteří neví, tak v takto vysoké nadmořské výšce je nižší množství kyslíku, což znamená, že naše tělo je přinuceno pracovat v „těžších podmínkách”, a na to reaguje tak, že zvýší počet červených krvinek a zlepší schopnost přenášet kyslík, a poté, když se sjede zpět do nížiny, tak vlastně všechny tyto podmínky jsou pro něho náhle mnohem jednodušší. Abych byla upřímná, tak já na tento efekt ještě stále čekám, protože moje reakce těla na tu zimu a pochmurno tady nebyla úplně nejlepší a chytla jsem pár dní po příletu menší virózu, ale naštěstí to teď začíná vypadat už dobře a těším se, až se to projeví, protože moje další zastávka je maraton v Málaze (pozn. ten už má Míša za sebou a vedla si skvěle, zaběhla čas 2:50:12 hod).
Za zmínku určitě stojí i spánek, protože hodně běžců okolo mě s tím mělo problém. Nešlo jim v noci kvalitně spát a často se budili. Toto vše je také zapříčiněno nadmořskou výškou. Já jsem naštěstí kromě pár nocí spala jak pes, takže za to jsem zpětně moc ráda, ale kdyby se tam někdo rozhodl jet a nemohl spát, tak se nelekejte, je to vlastně normální. A určitě doporučuji s sebou vzít železo, bez toho se tam neobejdete.
O KULTURNÍM ŠOKU
Můj prvotní šok začal už hned na letišti v hlavním městě Nairobi, ale to jsem ještě netušila, co nastane. Letiště bych přirovnala k nějaké starší vlakové zastávce u nás v ČR, zatím žádná hrůza, ale člověk už pozná, že je v chudší zemi. Ten pořádný kulturní šok nastal, když mě hotelový transfer vyzvedl na letišti v Eldoretu (větší keňské město) a vyrazili jsme do Itenu (městečko, kde jsem toho 1,5 měsíce bydlela).
Připadalo mi to jako ve filmu, jak kdybych se vrátila časem do minulosti a celé jsem to nějak nedokázala pochopit. Všude okolo cesty pobíhali Keňané dohromady s krávami, kozami, slepicemi a psy a to jsme jeli po hlavní silnici. Všude okolo byly různé stánky s ovocem a zeleninou a celkově všude obří rušno. Když jsme dojeli do Itenu, vydala jsem se do nějakého obchodu koupit si něco na jídlo a pití, avšak po cestě jsem byla unavená, tak jsem nejdřív našla nějaký menší obchůdek a koupila si tam pár věcí a chtěla zaplatit kartou. Další šok jak pro mě, tak i pro paní prodavačku, co to po ní vlastně chci. Později jsem však našla i větší obchod, kde už karty brali.
Při nějakém dalším nákupu najednou vypadl v obchodě proud. Mám na hodinkách svítilnu, takže jsem si ji zapnula, abych dál mohla pokračovat ve výběru věcí, a v ten moment se na mě ostatní Keňané začali dívat jak na mimozemšťana. Na ty nechápavé pohledy jen tak nezapomenu. Je to vážně jiný vesmír a já si připadala ze začátku opravdu jako mimozemšťan. První dny to bylo těžké a měla jsem chuť i odjet domů, ale po cca 3 dnech jsem si zvykla a naopak si to tam zamilovala a dopadlo to tak, že jsem z Keni odjížděla se slzami v očích s tím, že nechci zpět domů.
O HADECH V ZÁCHODECH
Úplně největší strach, který jsem před Keňou měla, byli hadi. Mám totiž vyloženě fobii z hadů a samozřejmě když jsem zjišťovala, co vše v Keni žije, tak mi vyskočili asi všichni jedovatí hadi, takže jsem tam jela s dost velkým strachem. První dny jsem se bála vběhnout do lesa, abych něco nepotkala, ale nejšílenější věc, kterou jsem dělala, byla, že pokaždé, co jsem šla na záchod, jsem radši spláchla předem, kdyby náhodou nějaký had byl v trubkách. Viděla jsem totiž v nějakých filmech hady v záchodě, takže jsem z toho byla dost v nervech, ale naštěstí jsem žádného hada za celou dobu nepotkala a ke konci jsem se od místních dozvěděla, že tam hady díky té vysoké nadmořské výšce ani nemají.
O UBYTOVÁNÍ
Byla jsem ubytována v HATC - high altitude training centre, se kterým jsem byla naprosto spokojená. Měli jsme tam k dispozici posilovnu, saunu, bazén, masáže, teplé jídlo 3x denně + k tomu i 2x denně svačinky, poté k dispozici odvoz kamkoliv za poplatek, možnost vyprat si, čištění bot doběla, úklid pokoje atd., takže to byl vlastně luxus. Člověk tedy poznal, že je v Keni, nebyl to hotel jako v ČR, ale já byla spokojená.
V komplexu, kde jsem bydlela, jsme měli takovou místní černobílou kočičku a asi si mě celkem oblíbila, protože vždy, když jsem šla domů, tak stála u dveří a chtěla mi vlézt dovnitř. Jednoho dne jsem šla běhat a zapomněla jsem si zavřít okno, což se stalo osudovým. Přišla jsem poté domů a ejhle, kočka mi ležela na posteli. Další den jsem byla s kámoškou běhat a říkala mi, že to stejný se před rokem stalo jejímu bráchovi a trenérovi, takže rada pro všechny, kdo budete chtít jet do Keni: zavírejte si vždy okna.
O JÍDLE
Co se týče jídla, tak to byla u mě ta hlavní věc, proč mi ostatní lidé Keňu rozmlouvali. Někteří ví, že mám hodně citlivá střeva a keňské jídlo je tak trochu exotické, ale naštěstí jsem to za mě zvládla perfektně. Ano, bohužel dvěma kratším střevním chřipkám jsem se nevyhnula, ale u obou jsem se z toho dostala poměrně rychle a byla znovu ready trénovat. Měla jsem hlavně strach, aby se mě nedržely nějak dlouho a já tak nemusela předčasně odjet domů, protože tady v ČR se mi to několikrát stalo, že se to se mnou táhlo i 14 dní.
Příčina? Myslím si, že poprvé to byla tak trochu moje chyba a to, že jsem nebyla až tak moc opatrná s místní vodou a zeleninou, ale poté jsem se hodně poučila a zuby už si čistila pouze v balené vodě. A podruhé už mi spíš nesedlo nějaké jejich jídlo. To jsem teda měla i těžší průběh a zavítala do keňské nemocnice, ale naštěstí to nic vážného nebylo.
A jinak co se týká samotného jídla v Keni, tak asi zůstávám zastánce našeho českého jídla, ale hodně věcí jsem si tam i oblíbila, například sukuma wiki - dušená listová zelenina, nebo chapati - něco jako indická placka. I maso nám tam dělali výborné, avšak bylo vždy plné kostí a to mě nebavilo obírat.
Další takový strašák v Keni je dostatek bílkovin, ale s tím jsem naštěstí nouzi neměla. Měla jsem tam hodně proteinového prášku, na ubytování nám vařili maso skoro každý den a navíc jsme si s kamarádkou našly v místním obchodě tuňáka v konzervě, takže ten byl taky na denním menu.
Ještě taková zajímavost, Keňané nemají chlaďáky (ve větších městech ano, ale ve většině menších ne), avšak jogurty jsem tam našla a jelikož jsem velký milovník jogurtů, tak jsem si je koupila. I tak mi to nedalo a začala jsem zjišťovat o nich víc a jsou naštěstí vyrobené z jiného mléka tak, aby vydržely. Takže to mě uklidnilo a nadále jsem si kupovala a užívala jogurty.
Na povídání o tréninkových podmínkách a vůbec na celou běžeckou stránku Míšina pobytu se můžete těšit ve 2. díle.
