V prvním díle reportáže Míša Brtníčková přiblížila Keňu a zázemí, které během přípravného kempu měla k dispozici. Ve druhém díle se zaměří na sportovní stránku věci, která je neméně zajímavá.
O TRÉNINKOVÝCH PODMÍNKÁCH
Podmínky na běh jsou v Keni úplně úžasné. Je tam teplo, povrch je převážně z hliněných cestiček, takže šetrný pro klouby, lidé okolo jsou motivující - vždy, když jsem vyběhla, tak jsem na každém běhu slyšela: „Keep going, you will be successful” a zkrátka je to vesmír běhu. Abych byla ale upřímná, tak Keňané umí být i trochu otravní. Druhá věta, kterou jsem nejčastěji slýchávala, byla: „Give me money”, to některé děti se mnou klidně běžely i kilometr a stále opakovaly tuto větu. Nejhorší bylo, že mi i v gumových pantoflích v pohodě stíhaly a já už zrychlit nemohla. Později jsem to vyřešila sluchátky, ale to se pár dětem nelíbilo, takže na mě dokonce vzaly klacky. Nikdy mi nic neudělaly, avšak v tu chvíli jsem si připadala jak jelen na útěku.
Sparingy jsem v Keni neměla, protože všichni byli na mě moc rychlí. Občas mě možná naháněla nějaká ta kráva nebo keňské děti, ale často jsem chodila běhat volné běhy s kamarádkou a to bylo moc fajn.
O POCITECH Z BĚHU
První dny byly v této nadmořské výšce vážně náročné. Jde to vážně cítit a člověk má pocit, že na tempu 6:30 už nemůže. Není to ten pocit, jako když člověk nemá kondici, to ne! Ale spíš sami cítíte, že to tělo bojuje a že vám zkrátka chybí kyslík. Pro mě to bylo de facto takové první soustředění v nadmořské výšce, když nebudu počítat Livigno na 10 dní, takže i ta adaptace mi trvala cca 3 týdny. Po 3 týdnech jsem se konečně začala cítit dobře, avšak na tempa, které běhám tady v ČR (například tempo 3:30), jsem se v té výšce nikdy nedostala, protože i tak to bylo stále náročné i přesto, že už jsem byla adaptovaná.
O PŘÍPRAVĚ NA MARATON
Do Keni jsem odjížděla s tím, že nemám úplně vyhlídnutý závod, na který bych mířila. Byl tam pouze kros, který není moje silná stránka, tak jsme se s trenérem shodli, že budeme spíše trénovat na sezónu 2026. Nakonec to všechno dopadlo trochu jinak - v půlce soustředění mi trenér napsal, že objevil v prosinci ve Španělsku v Málaze maraton a jestli ho nechci zkusit. Ti, co už mě znají, tak je jim odpověď jasná - 14.12. jsem se postavila na start svého prvního maratonu.
Avšak abych byla upřímná, tak specifickou přípravu na maraton jsem neměla, protože jsem se rozhodla měsíc před datem konání a do toho mě bohužel stihly v Keni potrápit i lehké střevní problémy, takže že bych na to byla nějak perfektně připravená se říct nedá, ale nic jsem si z toho nedělala. Sama vím, že u mě je nejsilnější stránka hlava a když jsem v daný den dobře naladěná, tak můžu předvést i to, čemu bych sama nevěřila. Navíc to byl můj úplně první maraton, takže jsem jej šla hlavně zkusit a takzvaně si ho „osahat“. Tím, že jsem se na něj primárně nepřipravovala, určitě jsem nešla svoji hranu. Až několik dní po něm jsem se začala cítit až moc dobře, konečně dorazil efekt z tréninku ve vysoké nadmořské výšce. Ale nehroutím se z toho, tato zkušenost mi dala hodně nových a důležitých informací. Ale právě proto se moc těším na další, dává mi to velkou motivaci, co z toho může vzniknout
O NEJLEPŠÍCH TRÉNINCÍCH
Ten, kdo už mě zná, taky bude vědět, že můj nejoblíbenější trénink v Keni byl long run. Ty jsem si tam extrémně užívala. Vždy jsem si v mapách našla nějaký okruh a takzvaně šla poznávat všechny kouty Keni. Občas se mi i stalo, že jsem omylem vběhla někomu do domu, ale hlídací pes mě hodně rychle vyhnal.
Úplně nejdelší long run, který jsem tam běžela, byl okolo 37 km a řekla bych, že to byl můj i jeden z nejlepších běhů za celý život, protože jsem si našla vážně krásnou trasu, celou dobu se mi běželo skvěle, dokonce od 20 km, kdy to začalo být už jenom do kopce, se mi začalo běžet ještě lépe a hltala jsem každý kilometr. Bylo to tak skvělé, že jsem ani nechtěla končit a bylo mi líto, že jsem zastavila. Tento běh mi dodal i takovou sebedůvěru, protože jsem měla poměrně vyšší převýšení (cca 800 m) a tempo okolo 6:00, což je pro mě super, protože já dlouhé běhy běhám vážně pomalu, takže i tady v ČR mívám okolo tempa 6:00, jenže tam jsem byla v nadmořské výšce, takže mě to hodně potěšilo.
O SILNÝCH PŘÁTELSTVÍCH
Na závěr bych určitě chtěla zmínit moje kamarády z Izraele a Německa, konkrétně Tala Avidana, Ayalu Harris a Konstanze Klosterhalfenovou (myslím, že tu většina zná). Izraelci byli moji sousedé, takže tam jsme se seznámili snadno a poté s Konstanze jednou u večeře, kdy jsme zjistily, že máme společné chuťové preference, a od té doby z nás byla nerozlučná čtyřka. Vážně tak moc jsem se už dlouho nezasmála a sama jsem nechápala, jak mi dokázali za tak krátkou dobu tolik přirůst k srdci a být tolik blízcí. Najednou mi ta angličtina začala jít i snadněji a skvěle jsem si ji procvičila. Poté, když jsme se loučili, tak padly i slzy stezku, ale stále jsme v kontaktu a věřím, že se ještě určitě uvidíme. Jsem za ně nesmírně ráda, protože mi dokázali dát za tu krátkou dobu plno zážitků a „probudili” ve mě zase to malé bezstarostné dítě, které je čistě šťastné.
Míšo, moc díky za podrobnou reportáž a ať se ti daří nejen v přípravě, ale i v závodech!
